V náruči sněhu a ledu

Zima nám v posledních dnech udělala pěkně tlustou bílou čáru za jarním příslibem, ale stejně se už brzy určitě můžeme těšit na nesmělé jarní sluníčko, novou vůní prosycený vzduch a nekončící ptačí cvrlikání. Ostatně některé tažné druhy už jsou tu - po zahradě si to loudavě vykračuje holub hřivnáč a poskakuje pěnkava, o raná jarní kvítka taky není nouze.

Pojďte se teď se mnou podívat do opravdového zimního království, kde zvířata i rostliny také netrpělivě očekávají příchod teplejších dnů, i když tak barevné a bohaté jaro, jako je to naše, nikdy nepoznají. I v arktických oblastech naší Země totiž na jaře a v létě všechno ožívá...

Hranice Arktidy se dají stanovit několika způsoby, ale nejčastěji se takto hovoří o oblasti na sever od severního polárního kruhu (hypotetická kružnice protínající nejjižnější místa severní polokoule, kde Slunce za letního slunovratu nezapadá za obzor a za zimního slunovratu nevychází), anebo jako o oblasti, kde ani v létě průměrné teploty nepřesahují 10°C. Končí zhruba na hranici lesů.

Největší plochu Arktidy zabírá Severní ledový oceán, nejmenší mezi všemi oceány. Je téměř po celý rok zamrzlý, nebo plný putujících ledových ker. V důsledku klimatických změn i v Arktidě dochází k masivnímu tání ledovců, ke zmenšení tloušťky permafrostu a v jarních měsících ubývá sněhová pokrývka.

Dnes vám přináším očité svědectví z arktického "Studeného pobřeží", z kouzelného Svalbardu...
Tohle místo má neskutečnou atmosféru. Večerní slunce vytváří dlouhé stíny a barví zamrzlou krajinu do růžovofialova. Malé severské domečky se krčí pod skalnatou hradbou a snášejí bičování prudkým vichrem i sněhovou vánicí. Všude kolem nekonečná modř...

Nebudu vám popisovat strastiplnou cestu letadlem a adrenalinové přistání na kratičké dráze, posazené v cípu ostrova, všude kolem jen ledové moře a vysoké štíty hor. Ani se nebudeme zabývat historií nejsevernějšího města na světě - Longyearbyenu, kde se letiště nachází. Jedině snad připomenu, že je zde úložiště semen rostlin z celého světa. Prozkoumáme společně zdejší krajinu a úžasná zvířata, která v tomhle na první pohled nehostinném prostředí žijí.

Špicberky (norsky Svalbard) jsou součástí Norského království. Tvoří je skupina ostrovů, z nichž trvale obydlené jsou pouze tři - Západní Špicberk, Medvědí ostrov a Hopen. I když leží za polárním kruhem, moře zde většinu roku nezamrzá, jelikož je pod vlivem Golfského proudu, který otepluje hlavně západní pobřeží. Teploty zde neklesají pod -20°C.

Špicberky spadají do oblasti trvale zmrzlé půdy a 60 % jejich území pokrývají ledovce a sněžná pole. Na jaře a v létě se to ale na některých místech změní a poetická krajina se obsype záplavou různobarevných kvetoucích rostlin. Zatím jich bylo zaznamenáno cca 170 druhů, a mezi nejkrásnější z nich patří například žlutý a bílý mák, nebo voňavý nachový lomikámen. Z místního poddruhu břízy tu dokonce vyrostl nejnižší prales na Zemi!

Od 20. dubna do 23. srpna je na Svalbardu polární den a slunce je vidět i o půlnoci. V zimním období roku se ostrovy zahalí do šera a tmy, kterou sem tam prosvítí úchvatná polární záře...

A koho můžete potkat při průzkumu rozlehlých bílých plání?

Kromě celoročního obyvatele bělokura horského (Lagopus muta), který se na zimu převléká ze strakatého do úplně bílého kabátu, i stěhovavé ptáky jako je alkoun malý a tlustozobý, jespák mořský, rybák dlouhoocasý a různé druhy racků. V létě zde hnízdí zajímavě zbarvený pěvec sněhule severní, kterého naopak v zimních měsících můžeme vzácně potkat i u nás.

Když vás nezastaví celodenní fujavice, co vyrobí rampouch u nosu na počkání, možná na pobřeží narazíte na starého samotářského mrože ledního (Odobenus rosmarus), který podle výrazu v očích a hlavně nepřeberného množství jizev a ran po těle, nezažil malé bitvy. V moři se prohánějí i další ploutvonožci, třeba tuleň kroužkový a vousatý.

Překrásná, ve správném ročním období opět sněhobílá liška polární (Alopex lagopus), má osrstěná chodidla, aby se mohla bezpečně pohybovat po ledu.
Její kožich v zimě pořádně zhoustne a objemným ocasem si liška přikrývá hlavu, když spí. Cévy na nohách fungují trochu jako tepelný výměník a zaručují, že i když jsou nohy vystaveny mnohem nižším teplotám, než zbytek těla, nezůstávají chladné. Polární liška je šikovný, velmi přizpůsobivý predátor. Když už na ostrově nemůže lovit zajíce nebo lumíky, pátrá po rybách, hledá zbytky po ledních medvědech, vybírá ptačí vejce i mláďata a nepohrdne ani rostlinnou potravou a plody.

Tahle svalbardská si možná dělá zálusk na zdejšího hraboše :)                                      

Protipólem mrštné a šibalské šelmičky je dobrácký sob svalbardský (Rangifer tarandus platyrhynchus). Tenhle malý huňatý sobík zrovna doluje zpod ledové krusty zbytky vegetace. V létě si sobi střádají tělesný tuk, aby přežili krutou zimu, a ožírají shozená paroží kvůli doplnění minerálních látek. Jejich ostrá kopyta jsou adaptací pro pohyb na ledu a kamenech.

Naše vyprávění bychom měli určitě uzavřít zlatým hřebem - ledním medvědem. Ale právě proto, že je to tak majestátní a fascinující šelma, a při jarní expedici se nepodařilo ji potkat, natož zachytit na kartu, nechám si medvědí příběh na příště. Zaslouží si samostatnou kapitolu.
Jisté je, že podle nejnovějších výpočtů připadá na každého obyvatele Svalbardu jeden lední medvěd, což je senzační zpráva. Kdykoli se tu člověk pohybuje mimo civilizaci, musí být podle zákona ozbrojen, jelikož by mohlo od chlupáče hrozit napadení. Právo je ovšem na straně zvířete, které je pečlivě chráněno, a pokud už chybou člověka dojde k postřelení, nebo dokonce k smrti medvěda, případ je důkladně vyšetřován. Tenhle přístup by se měl stát standardem u každé živé bytosti, co myslíte?

Víc fotografií z různých koutů světa v galerii:
http://igormikula.smugmug.com/

 

Autor: Kateřina Mikula