Kartouzská kočka

Jedno z mála kočičích plemen pocházejících z Francie jsou kočky kartouzské. Jejich původ lze vysledovat až do šestnáctého století a jsou tradičně spojovány s řádem kartuziánských mnichů, které pravděpodobně v minulosti doprovázely. Ať už je to pravda nebo ne, s jistotou lze říci, že jde o jedno z nejstarších kočičích plemen na světě. Chovat kartouzskou kočku, to je pro každého chovatele čest.

Standardy

Jediným znakem naprosto charakteristickým pouze pro kartouzské kočky je barva jejich srsti - musí být šedomodrá. Srst roste ve dvou vrstvách a vytváří dojem vzpřímených chlupů; je hustá a jemná na dotek, navíc má schopnost odpuzovat vodu.

Kartouzské kočky mají robustní a svalnaté tělo o váze mezi 5 (samice) až 8 (samci) kilogramy, své dospělé velikosti dorůstají ve věku až 4 let.

Povaha a charakter

Povahové rysy kartouzské kočky jsou pro většinu chovatelů velice příjemné – kočky se jen zřídkakdy projevují agresivně, jsou tiché a málokdy mňoukají, raději předou, nevnucují se a umějí zůstat v klidu. Jde o inteligentní, přátelské plemeno, které si vás získá svou kočičí oddaností a jakousi přirozenou autoritou. Se všemi členy domácnosti vycházejí bez problémů, dobře snášejí i přítomnost jiných zvířat nebo aktivních dětí. Jsou přizpůsobivé, zvyknout si na změny nebo nové podněty jim zpravidla nečiní přílišné potíže.

Péče o kartouzské kočky

Chovat kartouzskou kočku není pro chovatele náročné.. Toto plemeno bude vyhovovat i začátečníkům nebo těm, kteří nemají pro své zvíře příliš času, rádi by však obohatili svou domácnost o nějaký živý prvek. Péče o srst kartouzských koček není nijak náročná, protože se jedná o krátkosrsté plemeno, vyhovuje mu kartáčování zhruba jednou za týden a jinak si dokonale postačí s vlastním olizováním. Kočku není třeba koupat, kvalita její srsti tomu dokonce vůbec nevyhovuje.

U některých jedinců se setkáváme se zvýšenou četností potíží s chrupem, z toho důvodu se doporučuje častější kontrola. Pokud si nejste jistí, požádejte o kontrolu chrupu při pravidelných návštěvách veterináře.

Historie plemene

Poprvé se o kartouzských kočkách zmiňují básníci. Všímají si neobvykle zbarvených koček, které se vyznačují zvláštním odstínem šedomodré – posléze tak označení „kartouzská kočka“ přešlo na veškeré kočky s tímto zbarvením srsti. Tyto modré kočky bývaly tradičně vysoce ceněny pro kvalitu svého kožichu a není dokonce vyloučeno, že byly v minulosti cíleně chovány či loveny nejen pro srst, ale i pro dobré maso. Se soustavným chovem se začalo až ve dvacátém století.

Po první světové válce se ve své domovské Francii poprvé objevily na prestižních výstavách a rychle se dostaly do povědomí širší veřejnosti, zájem chovatelů rychle rostl a kartouzské kočky začaly pronikat do domácností běžných obyvatel. Druhá světová válka však znamenala pro chov tohoto výjimečného plemene těžkou ránu, dlouho to dokonce vypadalo, že postupně vyhyne. Naštěstí se v padesátých letech objevily skupiny nadšenců usilujících o „renesanci“ plemene. Díky křížení s jinými plemeny se kartouzské kočky podařilo zachránit.

Potíže s uznáváním

Právě zmíněn přikřižování jiných plemen, zejména koček perských a britských krátkosrstých, však vedla k tomu, že plemenný standard kartouzských koček se výrazně přiblížil kočkám britským. Od modré příslušnice britské kočky byly najednou takřka k nerozeznání. V sedmdesátých letech tedy chovatelské asociace včetně evropské FIFe zvažovaly dokonce vyškrtnutí kartouzských koček z oficiálních seznamů. Ačkoliv nakonec k tomu nedošlo, při popisu kartouzských koček se dnes skutečně nelze nevšimnout značné podobnosti s jinými plemeny.

 

Za fotografie děkujeme chovatelské stanici Květ Vysočiny, CZ