Habešská kočka

Toto plemene nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Důležité však je neopomíjet pravidelné návštěvy u veterináře, zejména protože toto plemeno je náchylné na různé záněty, apod. Stejně důležité je také hlídat adekvátní přísun krmiva a zbytečně kočky nepřekrmovat.

Standardy a charakteristické rysy

Habešské kočky mají středně velké, svalnaté a mrštné tělo. Končetiny jsou dlouhé, elegantně štíhlé a zakončené malými tlapkami s černými prsty. Ocas je rovněž dlouhý, poměrně široký a na konci se sbíhá do špičky. Hlava má klínovitý tvar a je nasazena na dlouhém krku.

Nepřehlédnutelným znakem těchto koček jsou poměrně velké, u hlavy široké a napjatě vztyčené uši. Špička uší je úzce zakulacená, s chloupky vybíhajícími do špičky. Oči jsou velké, mandlovitého tvaru a jsou umístěny daleko od sebe. Jsou vždy jasně zářivé a lemuje je stejná barva, jakou je lemován čenich. Barva očí je buď zelená, jantarová nebo žlutá.

Váha se u tohoto plemene pohybuje v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček a 3,5 až 5 kg u kocourů. Srst je krátká, hustá, ale přitom jemná a přiléhavá. Charakteristickým znakem je tzv. „ticking“ neboli habešská kresba. Vyznačuje se přítomností 2 – 3 tmavě zbarvených příčných pásků na každém jednotlivém krycím chlupu, přičemž žádoucí je tmavé zakončení. Chlupy s tickingem jsou po těle rozmístěny rovnoměrně. U dnešních habešských koček se jediné projevy kresby nacházejí na hlavě, dále jako tzv. úhoří pruh (tmavé stínování podél páteře přecházející na ocas) a tmavá špička ocasu.

Habešské kočky mají dvojité zbarvení. Tmavší ticking se nachází na svrchní části těla, spodní části těla (hruď, břicho) a vnitřní strany nohou jsou jednobarevné a odpovídají barevné variantě zvířete. Bílá barva je povolená pouze nad pysky, kolem nosu a na bradě, nesmí se ale šířit na hruď. Podle základního zbarvení srsti a zbarvení tickingu se rozlišují čtyři základní barvy:

• divoce zbarvená (ruddy) – svrchní srst je rezavohnědá s výrazným černým tickingem na těle i končetinách. Základní barva, která zbarvuje spodní stranu těla, hruď a vnitřní stranu nohou, je tmavě meruňková/oranžová. Podél páteře se táhne tmavé stínování, které pokračuje po celém ocase a je zakončeno černou špičkou.
• červenohnědá (sorrel) – svrchní srst má teplou měděně červenou barvou s čokoládově hnědým tickingem. Základní barva je tmavě meruňková.
• modrá (blau) – pro toto zbarvení je typická modrošedá srst. Barva je teple písková s tmavým, ocelově modrošedým tickingem na svrchní srsti. Špičky uší a ocasu jsou tmavě ocelově modré. Základní barva spodních partií je světle plavá až krémová.
• plavá (beige fawn) – svrchní barva je matně béžovou s teple krémovým tickingem a světle krémovou až plavou základní barvou.

Postupným křížením Habešské kočky vznikla i její dlouhosrstá varianta. Ta však narážela na značný odpor chovatelů a s jejím uznáním jakožto nového plemene byly nemalé problémy. Nakonec byla uznána až v roce 1979 pod názvem Somálská kočka.

Povaha plemene

Habešské kočky jsou velmi milé, temperamentní, sebevědomé, inteligentní, hravé a zvědavé. Mají společenskou povahu a nerady zůstávají o samotě. Svému pánovi jsou velmi oddané, ale také od něj vyžadují zvýšenou pozornost a kontakt a rády se chodí pomazlit. Jsou velmi aktivní, dokáží neúnavně běhat, skákat a také velmi rády a dobře šplhají. Proto se vyplatí pořídit jim vhodné vysoké škrabadlo nebo škrabací strom s různými vodorovnými plochami na hraní, škrábání a odpočívání. Pokud by totiž neměly dostatek možností, jak vybít svou energii, hrozí nebezpečí, že si najdou náhradu v podobě nábytku, křesel nebo záclon.

Neznamená to ovšem, že pro ukrácení dlouhé chvíle nezbytně nutně potřebují zásobu kočičích hraček, stejně dobře si umí hrát i se špuntem od vína, papírovými kuličkami nebo brčkem. A tuto hravou povahu si zachovávájí až do dospělosti. Jsou to zkrátka jedinci, kteří nejsou líní a nějaké povalování se je jim cizí. Pokud nespí či nejí, jsou stále ve střehu a pozorují, co se děje v jejich okolí. Jsou také velmi učenlivé a lze je naučit různým dovednostem.

Historie plemene

Habešské kočky patří k nejstarším plemenům na světě, i když jejich původ zůstává zahalen tajemstvím. Podle legend pocházejí z koček Nilu, které byly uctívané starými Egypťany jako bohyně Bastet. Literatura uvádí, že habešská kočka je přímým potomkem africké kočky plavé (zde je spojení se starým Egyptem). Jiné studie však uvádí, že původ těchto koček by mohl sahat do oblasti jihovýchodní Asie a na pobřeží Indického oceánu, kde se vykytuje značné množství koček s tickingem (habešskou kresbou).

I přes tyto nějrůznější teorie zůstává faktem, že habešská kočka byla, jako samostatné plemeno, vyšlechtěna a uznána ve Velké Británii.

První zmínky pocházejí z roku 1872, v dochovaných záznamech se hovoří o tom, že tato kočka obsadila třetí místo na výstavě koček v prosinci 1871 v londýnském Crystal Palace. Jako samostatné plemeno byla uznána až v roce 1882, a jejich standard byl poprvé publikován v roce 1889.

Do USA byli první jedinci dovezeni na začátku 20. století. Koncem 30. let byly na území Spojených států dovezeny výborné výstavní kočky, které stály u zrodu amerického chovu. V roce 1929 byl založen první Habešský kočičí klub a mohl se sestavit jeden z prvních standardů.

Obě světové války znamenaly pro evropský chov velké ztráty. Speciálně druhá světová válka byla pro britský chov pohromou. V Anglii, tehdejším chovném centru těchto koček, přežilo jen několik málo jedinců. Další ohrožení populace habešských koček přišlo v 60. letech 20. století, kdy se objevil vir kočičí leukémie, který měl za následek takřka kompletní vyhynutí plemene. Díky včasnému zásahu organizace CFA (Cat Fanciers´ Association) však nedošlo k nejhoršímu a v 70. letech se podařilo chov zachránit. Díky tomu jsou dnes Habešské kočky rozšířeny téměř po celém světě.

Český chov habešských koček započal roku 1981, většího rozvoje však dosáhl po roce 1990.

 

Za fotografie děkujeme chovatelské stanici GLITTER SIRIUS.