Anglický foxhound

Energický a silný pes, pro kterého je dostatek pohybu nezbytný, proto se hodí spíše pro lidi se zahradou, nebo do aktivní rodiny, která mu poskytne dostatek vyžití. Velmi dobře se snáší s ostatními psy.

Základní informace

	PES	FENA
VÁHA (KG)	27 - 34	25 - 32
VÝŠKA (CM)	56 - 63	53 - 61
CELKOVÝ DOJEM	energický pes, který pro svůj život potřebuje dostatek pohybu	energický pes, který pro svůj život potřebuje dostatek pohybu
POVAHA	tolerantní, krotký, přátelský, bezkonfliktní, aktivní, společenský	tolerantní, krotká, přátelská, bezkonfliktní, aktivní, společenská
SRST	krátká a hustá, odolná proti povětrnostním vlivům, všechny uznávané barvy a odznaky	krátká a hustá, odolná proti povětrnostním vlivům, všechny uznávané barvy a odznaky
PRŮMĚRNÝ VĚK	10 - 12 let	10 - 12 let
NÁROČNOST NA VÝCHOVU	náročný	náročná
NÁROČNOST NA POHYB	náročný	náročná
FCI	honiči a barváři	honiči a barváři

Povaha plemene

Tito psi žili po staletí ve smečkách, proto se výborně snáší s ostatními psy a často dokonce přilnou k jinému psu více než k člověku. Projevují se vlídnou a neagresivní povahou, při výcviku však vyžadují trpělivost a důslednost. Často u nich totiž může převážit lovecký pud a touha po pronásledování kořisti, což je pak silnější než vůle poslechnout příkaz svého pána.

Psi tohoto plemene vyžadují prostor a čas k vybití energie. Taková zvýšená potřeba dostatku pohybu z nich dělá psy, kteří nejsou příliš vhodní pro chov ve městě.

Původ

První zmínky o prapředcích tohoto plemene pochází již z období kolonizace Británie Kelty, kteří nebyli jen válečníky, ale také dobrými zemědělci a výbornými chovateli domácích zvířat, zvláště psů, které používali při své oblíbené kratochvíli, lovu. V té době byli lovečtí psi Británie popisováni jako křivonozí, chundelatí, hrubosrstí psi se schopností stopovat a štvát zvěř. V té době tedy jejich vzhled ještě příliš nepřipomínal dnešního foxhounda.

V 11. století dobyli britské ostrovy Normané vedení králem Vilémem I. Dobyvatelem a pod jejich vlivem se na britské ostrovy dostala také móda parforsních lovů ve francouzském stylu. V té době došlo též k rozdělení honících psů na „Canes cervericiis“ – jelení psy, „Canes heretioris“ – zaječí psi a na „Brachettis vulperetiis“ – liščí psy, a právě z nich vzešel foxhound, ačkoliv samotné označení plemene se poprvé objevuje až o více jak 100 let později, v roce 1213.

Kácení velkých a souvislých lesů však začalo omezovat pořádání parforsních honů. S rychlejšími koňmi a stále rychlejšími psy se staly novou hlavní zábavou šlechty štvanice na zajíce a lišky.

Nezáleželo přitom na ulovení zvěře, jak tomu bylo dříve, nýbrž na dovednosti jezdců při překonávání plotů a plůtků, křovin a zídek. S postupem času ustoupil lov zajíců do pozadí, protože zajíc se snaží uprchnout kličkováním a během v protisměru, zatímco liška prchá rovně a stala se tak pro tento způsob lovu atraktivnější.

V roce 1650 byl Anglický foxhound dovezen do Severní Ameriky, kde se stal základem pro vyšlechtění Amerického foxhounda.

Plemenná kniha byla publikovaná anglickou společností osob odpovědných za smečky foxhoundů a jejich záležitosti již před rokem 1800 (Masters of Foxhounds Association of England). FCI uznala toto plemeno v roce 1964. Ve Velké Británii nyní existuje přes 250 smeček foxhoundů.

Standardy a charakteristické rysy

Foxhound je poměrně mohutný pes se vznešeným držením těla, který navzdory své robustní stavbě těla nepůsobí těžkopádně. Končetiny jsou dlouhé, rovné a silné, zakončené charakteristickými kulatými kočičími tlapkami. Ocas má šavlovitý tvar.

Hlava je zaoblená a prodloužená s rovným a širokým čumákem. Oči jsou velké a hnědé s hrdým, ale příjemným výrazem, který dotvářejí k lícím přiléhající dlouhé, široké uši. Srst je krátká a přiléhavá s černými, hnědými a bílými skvrnami. Může se však také stát, že nejsou zastoupeny všechny tři barvy.

Využití plemene

Foxhound byl původně využíván k honu na lišku. V dnešní době má však pro toto využití méně příležitostí, proto bývá častěji vyhledáván jako společník a aktivní kamarád.