Perská kočka

Perská kočka je náročná na péči o srst. Naprosto nezbytné je její každodenní pročesávání, aby se předešlo plstnatění. Kožich perské kočky je dobré čas od času posypat pudrem. Srst se potom méně zacuchává.

Standardy a charakteristické rysy

U perské kočky je hlavní důraz kladen na „dětský vzhled“. Její obličej je plochý, nos je krátký a široký. Zaoblený tvar hlavě dodávají i plné líce. Oči jsou velké, kulaté a mají oranžovou nebo měděnou barvu. Uši jsou drobné, zakulacené a jsou neseny nízko na hlavě. Tělo bývá poměrně velké a zavalité. Díky krátkým a robustním nohám vypadá kočka nemotorně, velké kulaté tlapky tento dojem jen umocňují. Ocas je krátký a pokrytý hustou, dlouhou srstí. Váha perské kočky se pohybuje mezi 3,5 až 7 kg. Největší výsadou perské kočky je její srst. Ta je dlouhá, hedvábná a s bohatou podsadou. Může být jednobarevná nebo želvovinová v černé, bílé, modré, červené, krémové, čokoládové a lilové barvě. Dále se může vyskytovat perská kočka s kouřovou, stínovanou, závojovou a žíhanou kresbou v různých barvách. Existuje také dvoubarevná varianta.

Povaha plemene

Perské kočky se vyznačují vyrovnanou, klidnou, oddanou a přítulnou povahou. Je to celkem nehlučné plemeno a nevyžaduje trvalou osobní pozornost, proto ani nijak zvlášť netrpí, když jste celý den mimo domov. Ve valné většině to jsou skromná a trpělivá zvířata, která se dobře snáší i s dětmi a jinými zvířaty. K cizím lidem mohou být nedůvěřivé.

Historie plemene

Perská kočka patří mezi nejstarší čistokrevná plemena koček vůbec. Vyvinula se pravděpodobně z pouštních a stepních koček žijících na Středním Východě. První perská kočka byla dovezena Pietrem de la Vallem z Persie do Itálie již v roce 1620.

Téměř ve stejné době dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac z Turecka do Francie kočky, které byly spíše podobné turecké angoře než typické perské kočce. Křížení těchto dvou typů dalo za vznik plemenu perské kočky téměř tak, jak ji známe dnes. Cílené šlechtění však začalo až mnohem později, koncem 19. století (kolem roku 1870). V počátcích se chovatelé snažili pouze o uchování roztomilého panenkovského obličeje, později se však hlavním cílem stal rozvoj nových barevných typů.

Na britské výstavě koček v roce 1871 již bylo vystaveno velké množství těchto koček a krátce poté byl zveřejněn i první standard plemene.

V roce 1903 byly pro plemeno vytvořeny americké standardy, které se od evropských lehce odlišují. Zatímco v Evropě dávají chovatelé přednost méně zavalitému typu, američtí chovatelé usilují o kompaktnější stavbu a snaží se docílit bohatší srsti. Američané vyšlechtili kočku s extrémně krátkým nosem - tzv. moderní typ.

V České republice se kočky moderního typu objevily poprvé až po Sametové revoluci roku 1989, když se výstavy otevřely západním chovatelům. Do té doby v Česku převládaly kočky s nosy podobnými domácím kočkám.