Blešule a jiní obtížníci - 1. část

V posledních letech se s blechami a dalšími parazity setkáváme u domácích mazlíčků stále častěji nejen v České republice, ale i v jiných evropských zemích. Vinou oteplování klimatu (kdypak byla naposledy pořádná zima ??) se příživníkům daří dobře a přežívá jich dostatečné množství pro trápení zvířat i majitelů. S ohledem na přenos Lymeské boreliózy a jiných infekčních onemocnění je číslem jedna v informačních servisech sdělovacích prostředků především klíště a blechy za ním pokulhávají, u majitelů zvířat je to ovšem napůl, protože se hojně setkáváme s obojím.

Obrázek 1 - blecha kočičí (Ctenocephalides felis) - detail hlavy © Marek Vojta

Díl první : blecha

Kapitola 1. – poznej svého nepřítele

V systematické zoologii patří blecha do rozsáhlé třídy hmyzu, která je v živočišné říši největší a také nejrozmanitější a právě proto v ní nacházíme mnoho parazitů. Pokud prozatím velkoryse pomineme jejich otravný způsob soužití se zvířaty a člověkem, jsou blechy velmi zajímavá stvořeníčka. Za miliony let soužití s hostiteli, neboť i dinosauři už byli týraní primitivními blechami, které ovšem ještě neskákaly, se blechy leccos naučily. Nicméně tyto blechy chodkyně už dobře sály krev a za asi 165 milionů let, které od těchto dávných dob uplynuly se dokonale přizpůsobily tvarem těla i způsobem života. Jak dokonale jsou připraveny se zvířaty a s námi trvale žít poznáme, pokud se jich chceme zbavit. Obvykle to není jednoduchý boj a většinou trvá dosti dlouho (dny, týdny až měsíce).

Obrázek 2 - blecha kočičí (Ctenocephalides felis) © Marek Vojta

Blechy žijí výhradně jako cizopasníci, to znamená, že se živí vždy na úkor svého hostitele. Celkově je známo asi 2 000 druhů blech, v České republice cca 100. Blecha je zvířátko mimořádně přizpůsobivé, takže lidově tradovaná „moudrost“, že psí blechy na člověka nejdou je samotnými blechami neustále vyvracená. Existují blechy kočičí, blechy psí, lidské i ptačí..., které ovšem spokojeně sají krev i jiným druhům, které mají právě k dispozici (parazity chytře vymyšleno pro přežití – např. kde bude blecha psí hledat v kočičím hotelu psa ?? – šup na kočku a o potravu je postaráno).

Blecha obecná byla dříve nejčastější blechou trápící člověka, ovšem dnes je stále častěji člověk napadán blechou psí a kočičí, a při manipulaci např. s ptačími budkami nebo při péči o drůbež, blechou slepičí. Tato skutečnost je docela zajímavá a možná souvisí i s rozšířením chovu domácích mazlíčků a zvířat. Populace pejsků, kočiček a dalších čtyřnohých přátel a rodinných příslušníků člověka se v posledních desetiletích velmi zvětšila a poskytuje tak i prostor pro druhy blech, které si uvedená zvířata přinesla s sebou, a které byly patrně obecně lépe přizpůsobivé pro soužití se zvířaty i člověkem a vytlačují tak i v lidské populaci méně akční blechu obecnou.

To neznamená, že bychom z toho měli mít radost. Naopak. Bleší kousnutí je relativně bolestivé a zvířata často vyvinou alergii na bleší sliny. Trápený přítel člověka se drbe, vykusuje si srst, je neklidný a na kůži se může rozvinout nepříjemný ekzém. Speciálně kočky jsou za této situace neurotické, nervózní, hubnou a hůře spolupracují s majitelem.

Abychom pochopili fáze boje s blechami na zvířeti i v prostředí (byt, dům, bouda, pelíšek, zahrada...) a uměli se s těmito příživníky vypořádat je dobré něco o nich vědět, protože jak známo „příležitost přeje připraveným“.

Blecha je pro život na zvířeti i v jeho okolí velmi dobře vyzbrojena. Pro pohyb v srsti zvířat má praktický ze stran zploštělý tvar, takže její lov ve zvířecí srsti je úmorný a zpravidla neúspěšný. U pejsků záleží na typu srsti, krátkosrstí jsou na tom samozřejmě poněkud lépe, u koček je to potom boj předem prohraný, protože blecha se díky plochému tělíčku v srsti hbitě pohybuje a majitel trhá svými nehty kočce jemnou srst v domnění, že drží blechu, která už kličkuje o 5 centimetrů dál. Odborná literatura uvádí, že jedna na kočce nalezená blecha znamená, že v srsti rejdí a zvíře kouše 20 dalších.

Při svém individuálním vývoji prochází blecha třemi larválními stadii, která nemají nožičky, žijí v prostředí (tzn. pelíšky, boudy, byt, dům atd.), kde se postižená zvířata pohybují. Larvy mají dobře vyvinutou hlavu a živí se organickým odpadem (kožní buňky, lupy, které odpadnou ze zvířat i z nás) a trusem dospělých blech, který obsahuje zbytky nestrávené krve – při smíchání s vodou je dokonce červený, takže jej mezi „normálním smetím“ dobře rozeznáme. Po skončení dětského, tedy larválního období, se blešky zakuklí do hedvábného kokonu, který si spřádají z výměšku ústních žlázek. Kokon je na povrchu lepkavý, takže se obalí smetím z domova či hnízda hostitele a je tak chráněn před vysycháním a maskován, leží volně v prostředí a stejně jej nevidíte (já tedy určitě ne, protože mám 5 dioptrií). Z kokonu se vylíhne dospělá blešule, která už je nohatá (má tři páry) a umí pěkně skákat.

I bleší skákání je proces nadmíru zajímavý – nejdelší je třetí pár nohou, který skoky umožňuje. Blecha má v nohou speciální bílkovinu (resilin), která po stlačení uvolní velké množství energie a umožní skok, který, pokud jej srovnáme s velikostí blešího tělíčka, je obrovský – no schválně zkuste přeskočit panelák nebo skočit z Nuselského údolí nahoru na most. Po dopadu musí bílkovina opět energii dobít, takže blecha bezprostředně dvakrát za sebou neskočí. Kromě dobře vytvrzeného povrchu těla, má blecha ještě různé trny a hřebínky pro lepší fixaci v srsti hostitele a také proto, aby je vědci mohli lépe rozlišovat :-).

Obrázek 3 - blecha kočičí (Ctenocephalides felis) - detail nohou © Marek Vojta

V kapitole 2. se podíváme, jak šikovně se blechy umí v prostředí našeho domova rozšířit a protože trocha historie nikoho nezabije – jaké nemoci přenášela a umí přenášet.

Literární zdroje:
1. Web Jihočeská univerzita e-learning: autor D. Gregorová
2. Paraziti a jejich biologie. Petr Volf, Petr Horák a kolektiv

Autor: MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D.